Smolná „Bílá kniha“ ministra Pelikána

    Ministr spravedlnosti Robert Pelikán Foto: archiv

    A je po křehkém smíru ministra spravedlnosti Roberta Pelikána se špičkami justice. Vydrželo bezmála skoro měsíc a důvodem jeho ukončení není nic jiného, než prvních devět stránek tzv. Bílé knihy justice, které tento týden představil na jednání poslaneckého podvýboru pro justici a soudní samosprávu. Soudcům se není čemu divit: Pelikán těmito devíti stránkami vzkázal soudcovskému stavu totiž hned několik věcí.

    Předně, že s žádnou Nejvyšší radou soudnictví nepočítá. Jakkoliv to v textu nikde nenajdete, tak návrhy na výběr soudců, systém jejich vzdělávání, výběr soudních funkcionářů a další věci, které navrhuje, jsou koncipovány tak, že tyto kompetence by případné radě nesvěřil. Výběr soudců a jejich přípravu na výkon funkce by měla na starost „Komise pro výběr soudců“. Do té by sice nominovali své zástupce jak předsedové obou nejvyšších soudů, předsedové krajských soudů, ale i ministerstvo spravedlnosti a samotný ministr by v konečné fázi rozhodoval o tom, zda kandidáta na soudce navrhne či nikoliv. Odpor vůči soudcovské samosprávě je jasně vyjádřen větou, že je nutné zabránit jakémusi justičnímu „Cechu“, což je jistě věta, která se panu ministrovi bude často vracet.

    Z celého materiálu navíc vystupuje těžko skrývaná nedůvěra vůči justici a jejím schopnostem se spravovat. Hned v úvodu materiálu se navíc mluví o tom, že justice nepožívá důvěry veřejnosti a při výběru soudců dochází k nepotismu. Tyto odvážné věty přitom nejsou v materiálu nijak podloženy, což by se u materiálu s takovou ambicí očekávalo, notabene předkládá-li se stavu, který je zvyklý hodnotit důkazy a rozlišovat mezi domněnkami a fakty. Je s podivem, že pan ministr či jeho okolí si takové věci nebylo vědomo a nedomyslelo, že to může jednotlivé představitele justice i stav jako celek urazit.

    Pouští-li se do úvah ohledně kariérního růstu soudců, jejich vzdělávání či hodnocení, nemůže opět činit závěry a návrhy bez hlubší analýzy stavu, který navíc uvodí opět negativně a navrch přidá věty o kárném provinění v případě nesplnění pouze vágně nastíněných povinností.

    Podobně je tomu i u pasáží ohledně výběru soudních funkcionářů, kde opět není nikde zmíněna možnost varianta zřízení Nejvyšší rady soudnictví, namísto toho předkládá Pelikán vábničku v podobě podílu celého stavu, respektive soudců příslušných soudů na volbě svých funkcionářů. Opět je zde ovšem vložen „korektiv“ ministerstva a ministra, který by podle všeho měl mít poslední slovo.

    Ministr se také na podvýboru dopustil i taktické chyby, kdy vyjevil svůj záměr využít různých názorů v justici na podobu případné samosprávy k tomu, aby prosazoval některé své záměry s odkazem na „různé názorové proudy v justici“. To je ostatně možné číst i na oněch devíti stranách tzv. Bílé knihy justice. Ministrovi by měl někdo poradit, že čas se změnil a urážet inteligenci a podceňovat strategické schopnosti některých aktérů se nevyplácí.

    Petr Dimun