Proč vyšetřování akce Vidkun za GIBS nevede státní zástupce, ptají se právníci

Snímek ze zásahu Vidkun, který zamířil i do řad policie Foto: UOOZ

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci odebralo zákonné vyšetřování v akci Vidkun, v níž jsou stíhání i příslušníci Policie ČR, Generální inspekci policejních sborů a přidělilo případ Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Podle informací České justice tuto pravomoc zpochybnil na uzavřeném jednání poslanecké komise pro kontrolu GIBS bývalý ředitel Ivan Bílek.

Oslovení advokáti sice pravomoc VSZ nezpochybňují, ale namítají, že by tento institut měl být přezkoumatelný. A podle jednoho z názorů skutečně nemůže jeden policejní útvar vyšetřovat jiný. Vyšetřujícím orgánem by v tomto případě měl být státní zástupce.

Problematiku možnosti státního zástupce odejmout věc jednomu policejnímu orgánu a přikázání této věci k vedení trestního řízení jinému policejnímu orgánu upravuje § 157 odst. 2 alinea 2 písm. b) trestního řádu, dle kterého k prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je státní zástupce dále oprávněn odejmout kteroukoliv věc policejnímu orgánu a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu.

Důvodem odebrání může být i podjatost

Toto oprávnění je podle bývalého vrchního státního zástupce a současného advokáta Vlastimila Rampuly třeba odlišovat od oprávnění státního zástupce dle § 174 odst. 2 písm. f) trestního řádu, dle kterého kromě oprávnění uvedených v § 157 odst. 2 je při výkonu dozoru státní zástupce oprávněn přikázat, aby úkony ve věci prováděla jiná osoba služebně činná v policejním orgánu.
Zatímco v prvním případě státní zástupce svým rozhodnutím rozhodne o příslušnosti celého policejního orgánu, v druhém případě pouze změní osobu „zpracovatele“ v rámci téhož policejního orgánu při vedení vyšetřování.

Co je policejní orgán, stanoví § 12 odst. 2 trestního řádu, kdy podle písmene b) se policejním orgánem rozumí mimo jiné „Generální inspekce bezpečnostních sborů v řízení o trestných činech příslušníků Policie České republiky, příslušníků Vězeňské služby České republiky, celníků anebo zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce v Policii České republiky, nebo o trestných činech zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce ve Vězeňské službě České republiky anebo v Celní správě České republiky, spáchaných v souvislosti s plněním jejich pracovních úkolů.“

Jak dále Rampula konstatuje, rozhodnutí státního zástupce je svou podstatou odnětím a přikázáním věci neboli tzv. delegací a musí mít formu usnesení, proti němuž není přípustná stížnost. Tento postup je možný jak ve věci, v níž se vede prověřování, tak ve věci, ve které již probíhá vyšetřování. „Důvodem pro takový postup může být podjatost policejního orgánu jako celku, jeho nezákonný postup opět jako celku, neprovedení uloženého úkonu pokynem státního zástupce, tedy nespokojenost s činností policejního orgánu, specializace policejního orgánu, která zajistí úplnější a důslednější prověření trestního oznámení, a podobně,“ vysvětluje advokát.

Každé usnesení, byť proti němu není stížnost přípustná, musí mít podle Rampuly své náležitosti, mimo jiné musí být odůvodněno, aby z něj bylo zřejmé, proč bylo učiněno. Tento postup je pak v soustavě státního zastupitelství přezkoumatelný v rámci dohledových oprávnění nejblíže vyššího státního zastupitelství dle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství.

„Státní zástupce tedy je oprávněn odejmout věc jinak věcně příslušné Generální inspekci bezpečnostních sborů a přikázat tuto věc Policii ČR, ÚOOZ SKPV, avšak pouze za podmínky, že pro takový postup má vážný důvod. Tento důvod je pak nutno vyjevit do odůvodnění usnesení, kterým takové rozhodnutí státní zástupce učiní, a to právě pro to, aby byl takový postup přezkoumatelný,“ dodává Rampula.

Chybí možnost přezkumu

Podle advokáta Filipa Seiferta z Unie obhájců oprávnění odejmout kteroukoli věc policejnímu orgánu a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu, vyplývá z toho, že dozor nad dodržováním zákonnosti v přípravném řízení vykonává státní zástupce (§ 174 odst. 1 trestního řádu). Státní zástupce je tak ve většině případů tzv. pánem přípravného řízení. Toto oprávnění se podle Seiferta užívá například z důvodu sporu o příslušnost mezi policejními orgány, v případě podjatosti policejního orgánu, či když je dána nějaká specializace jiného policejního orgánu anebo z podnětu státního zástupce. „Lze si i představit skutečnost, že prověřování či vyšetřování se týká osob z jednoho policejního útvaru, což v případě vedení se pak může týkat celého útvaru, tedy je třeba zajistit nezávislé vyšetření věci jiným policejním útvarem.“

Shodně s Rampulou pak Seifert vysvětluje, že odejmutí věci musí být provedeno usnesením, to jest písemným rozhodnutím s odůvodněním, (§ 134 odst. 2 trestního řádu), což má zabránit tomu, aby nedocházelo k netransparentnímu odebírání věcí a aby takové rozhodnutí bylo odůvodněné, doložené a přezkoumatelné, přestože proti němu není stížnost přípustná, protože jsou jiné prostředky, například dohled. „Pokud jde o můj názor, tak protože je třeba, aby přípravné řízení někdo dozoroval z hlediska jeho zákonnosti, ale věcně, a to v ordinační úrovni nad policejním orgánem a protože v praxi důvody pro odejmutí věci nastávají, tak toto oprávnění je podle mého názoru správné,“ pokračuje advokát. Otázkou je, zda jej má mít státní zástupce. „Samozřejmě bych raději viděl, kdyby toto oprávnění měl soud ve formě vyšetřujícího soudce, tedy osoby více nezávislé na vyšetřování a nikoli rozhodující věc, ale takový institut náš právní řád doposud nezná.“

Proto jediným nositelem tohoto oprávnění může podle Seiferta být státní zástupce, neboť soudy by tím byly zbytečně zatěžovány, „pak ale alespoň, aby byl umožněn přezkum takového rozhodnutí státního zástupce, což by také mohlo zabránit pozdějším dohadům o kabinetním vyšetřování a údajných komplotech policejních orgánů a státních zástupců, kteří si přihrávají věci, které chtějí a které někdo udělá tak, jak někdo jiný zase potřebuje apod. Tedy primárně toto oprávnění ano – má své místo, a pokud má být oprávněním státního zástupce, tak bych posílil jeho přezkum i s například odloženou vykonatelností,“ komentuje současnou právní úpravu Seifert.

Ať policisty vyšetřuje státní zástupce

Nejrazantnější názor na postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vyjádřila advokátka Jana Navrátilová. „GIBS je podle paragrafu 12 trestního řádu policejním orgánem. Je otázka, komu může odebranou věc přidělit, pokud by se jednalo o vyšetřování trestné činnosti příslušníků policie, pak Policii ČR nikoliv. Já myslím, že trestnou činnost by v tomto případě měl vyšetřovat ve fázi prověřování před zahájením trestního stíhání a po zahájení ve fázi vyšetřovací státní zástupce, a to podle paragrafu 164 odstavce 4 trestního řádu.“
Podle Seiferta by měl být státní zástupce tím, kdo by v případě odebrání věci GIBS vyšetřoval trestnou činnost policistů. „Neměl by to být subjekt, který je v hierarchii orgánů činných v trestním řízení v postavení na stejné úrovni, ale ten, který je ve vyšším, nadřazeném postavení, a to je státní zástupce.“

Dušan Šrámek